“Doufám, že máš pevný nervy. Já už jsem tady tenhle měsíc počtvrté a ještě jsem neskočil. Čím víc času tady trávím, tím víc si říkám, že na to nemám.”
Současná situace v lásce nutně odpovídá společenskému charakteru člověka v éře moderního kapitalismu. Z lidí se stávají automaty, které nemohou milovat; mohou jen směňovat své “osobní balíčky” a doufat, že nebudou při tom obchodě ošizeni. Není divu, že v této odcizené struktuře začala lásku a pojem manželství nahrazovat idea “spřežení”. Vskutku, co si většina lidí našeho kulturního okruhu představuje pod pojmem být hoden milování, je v podstatě něco mezi popularitou a sex-appealem. Na základě marného překonávání samoty, které je opravdovým smyslem lásky a ke kterému člověk s moderním pojetím lásky nemůže dospět, je vznik neuróz a jejich projekce do dětí. Nezřídka se projevuje už v přání mít děti. Nebyl-li člověk schopen dát smysl svému vlastnímu životu, pokouší se dát mu smysl. Toto přání je v takových případech motivováno především promítnutím vlastních existenčních problémů do problémů dětí. Ale nutně ztroskotává jak v sobě, tak v dětech.
(inspirováno knihou Umění milovat a myšlenkami Ericha Fromma)
Režie: Gabriela Krečmerová
Dramaturgie: Adam Gold
Scéna a kostýmy: Jitka Gazdošová
Hudba: Robin Schenk
Produkce: Eliška Luňáčková
Technologie: Tomáš Tušer a Martin Hamouz
Obsazení:
Žena: Lucie Ingrová
Muž: Zbyšek Humpolec
Femina: Tereza Slavkovská
Maskulin: Vojtěch Říha
Ema: Táňa Malíková
Viktor: Honza Řezníček
